preview

Jak se žije… v Táboře?

Text: Radek Musílek

Foto: Jan Šilpoch

Slovo tábor evokuje polní podmínky. Podle Jana Hatáka to do určité míry platí i pro život na vozíku ve stejnojmenném městě, kde od dětství bydlí. Po svém rodišti nás provedl v dalším díle našeho seriálu o bezbariérovosti českých měst.

Honza (20) má Tábor moc rád, zejména pro jeho husitskou minulost a malebnost architektury v centru. Jinak je však ke svému rodišti na jihu Čech vcelku kritický. Podle něj město s přibližně 34 tisíci obyvatel na ty s postižením příliš nemyslí.

Mezi to nejlepší z pohledu nechodícího člověka řadí místní dopravu. „Autobusy jsou nízkopodlažní a velmi spokojen jsem i s nádražím,“ říká mladý student, který právě vlakem dojíždí každý týden do Prahy, kde navštěvuje obor sociální činnost v rámci Jedličkova ústavu a škol. Na jaře ho čeká maturita. Po ní by rád nastoupil na vysokou školu a v hlavním městě definitivně zakotvil. Jedním z důvodů je právě i to, že v Táboře by se mu prý s vozíkem žilo mnohem obtížněji.

Bydlení a škola

Témata školství, sociálních služeb a práce jsou mu velmi blízká, ale právě v nich spatřuje největší rezervy své domoviny. Ví, o čem mluví, protože do svých zkušeností může vedle vzdělání zahrnout i příběh svojí sestry Adély. Na svět přišli jako dvojčata, oba s dětskou mozkovou obrnou. I Adéla jezdí na vozíku, na rozdíl od Honzy však používá elektrický.

Zatímco Adéla navštěvovala speciální základní školu a nyní dokončuje praktickou školu provozovanou Rolničkou Soběslav, Honza byl žákem běžné táborské ZŠ. Díky sponzorům zprostředkovaným městským úřadem zde používal schodolez. Neučinil ovšem nejlepší zkušenost s přijetím do kolektivu, takže střední školu zvolil raději v Jedli. Možná i proto má nyní na svou domovinu přísnější metr.

Pokud není na internátu, bydlí s maminkou a sestrou v běžném panelákovém 3 + 1. Město jim přispělo na bezbariérovou úpravu koupelny. Tábor jinak disponuje 19 samostatnými bezbariérovými byty a šesti v domě s pečovatelskou službou. O žádný z nich ale Honza žádat nehodlá, do budoucna plánuje bydlení s přítelkyní na vozíku v Praze. Jeho sestra však v Táboře plánuje zůstat.

Asistence a práce s rezervami

„Je sice hezké, že se dostanu na úřady, do kina, divadla, kulturního sálu i do bazénu, na fotbalový či hokejový stadion, jenže tu dost postrádám pracovní uplatnění, osobní asistenci a další sociální služby potřebné pro každodenní plnohodnotné fungování. V této oblasti vidím slabiny a představoval bych si to o poznání lepší. Ve městě a okolí sice působí několik neziskových organizací, jako jsou Rolnička, Rybka, Kaňka nebo Klíček, které se snaží a odvádějí dobrou práci, jenže nemohou pokrýt všechno,“ říká mladý muž, který v rámci studijní praxe působil i na místním úřadu práce, kde ho vstřícně přijali. Uvědomil si zde však prý, jak by bylo obtížné si v regionu se svým handicapem najít zaměstnání.

„Existuje zde sice výrobní družstvo invalidů DITA, které zaměstnává osoby se zdravotním postižením, jenže nabízené pozice jsou prakticky jen pro chodící. Najít si něco zajímavého by bylo opravdu náročné a život v Táboře na vozíku je vlastně pořád o nějakém hledání – kde není schod, kde je nájezd a podobně,“ posteskne si Honza a dodává, že možná i proto má pocit, že ve městě moc nežije vozíčkářská komunita. Ta často vzniká třeba kolem sportu, i v tom se ovšem Honza realizuje v pražském Sportovním clubu JÚ. V Táboře si nic nenašel.

Služby jsou, stejně jako schody

Během naší procházky ze Žižkova náměstí k nádraží a zpět jsme skutečně žádného vozíčkáře nepotkali. „Na spoustě míst jsou schody, třeba do řady obchodů tady v centru,“ posteskla si kolemjdoucí maminka s kočárkem, která náhodně zaslechla část Honzova vyprávění před jedním z obchodů. S nájezdy na chodníky ale zásadní problém nebyl. Víc potíží dělala dlažba a kopce.

A podobné to je i se službami včetně rehabilitace, kterou poskytuje například místní nemocnice, ale i další subjekty. Přestože v centru mnoho provozoven přístupných není, dají se najít vyhovující nebo lze službu objednat i do bytu. Pomáhají také moderní obchodní centra. Jen nabídka vhodného hotelového ubytování pro přespolní na vozíku není nijak pestrá, což je u místa s velkým turistickým potenciálem škoda, zejména když Husitské muzeum přístupné je.

Zdroj: Muzes.cz

Galerie
Komentáře