preview

Jak s vozíčkářem na letišti

Když poletíte do světa s cestovkou, ta se o vás postará. My jsme většinou s mamkou letěly za krásami světa jako "baťůžkářky", tedy na vlastní pěst, ... a itinerář, plán cesty, jsme si udělaly doma samy. Co chceme navštívit v Rio de Janeiru, co musíme vidět v Irsku, co je dobré neminout v Thajsku ..., vždycky je to stejný... - Internet, Google, Google Earth, Youtube, mapy, cestovatelské blogy, rady na cestu - všechno to, co jsem se snažila Vám sepsat na Disway.


Letenky a checkmytrip


Do naší vysněné země si vždycky na internetu najdeme vhodné letenky, připíšeme na objednávku do poznámky, že jsem vozíčkář a že chceme letištní asistenci, ale že vozík mám vlastní. Kartou letenky zaplatíme a potvrzené on-line letenky, které přijdou e-mailem, vytiskneme. Dnes už ani toto není potřeba, stačí na letišti u správného odbavovacího pultíku předložit pas a počítač si Vás najde. Přesto si vždycky ty papírové na letiště neseme, jsou tam data, časy a potřebná čísla místa odletu, .. co kdyby počítač selhal, .. - co je psáno, to je dáno..

Letenky si před odletem kdykoli překontrolujete třeba na www.checkmytrip.com, zadáte rezervační kód a jméno.

Páska na vozík, .. a první a poslední...

Ale jak na letišti? Hlavně při odbavení nezapomeňte na označení vozíku páskou, aby bylo jasné, že se jedná o zavazadlo. Aby náhodou Váš vozík nezůstal na letišti. Na všech velkých letištích mají totiž vozíky na rychlé převážení špatně chodících nebo starých lidí. Proto ten Váš musí být označený jako zavazadlo. Stejná páska, jako na kufr, či batoh.

Do letadla nastupuje vozíčkář jako první a vystupuje jako poslední. Obecná praxe. Pro vozíčkáře je vždycky připravený "speciální vozík na přepravu do a z letadla" (isle wheelchair) a několik asistentů. Vozík je jako zlomené žehlící prkno, úzký, aby se vešel do uličky v letadle, má zajišťovací popruhy, ... ale asistenty mamka vždycky kontroluje, protože nemají velké zkušeností. Moc vozíčkářů /zatím/ necestuje...

Na obrovském letišti Barajas v Madridu má vozíčkář vyhráno - to jsme zažily poprvé. Bylo to tehdy, když jsme letěly do Brazílie. Měly jsme na přestup v Madridu jen dvě hodiny. Možná se to "jen dvě hodiny" zdá přehnané, že to je času dost, ale madridské letiště je tak obrovské, že dodnes mamka říká, že nemít s sebou vozíčkáře, tedy mě, nikdy by odlet do Ria nestihla...

 

V Madridu na letišti si Vás převezmou pomocníci v nepřehlédnutelných žluto-oranžových košilích s velkým logem vozíčkáře na zádech a dopraví Vás, kam potřebujete.

Ve Švýcarsku na ženevském letišti a v Irsku na dublinském, tam visí veliké logo vozíčkáře a nemusíte nic říkat. Přijedete, "ukážete se na vozíku" a odbavení proběhne s úsměvem a v pohodě. Jestli si dobře vzpomínám, tak v Dublinu nás odvezli do zvláštní místnosti a přišla paní a taktně mě ohmatala, jestli nemám něco nebezpečného na těle...


Kovový vozík a specialista..


Nejdramatičtější letištní zážitek z našeho cestování jsme měly v Praze na Ruzyni (dnes letiště Václava Havla), .. to když jsme odlétaly do Thajska. Chodící člověk projde kontrolním rámem, jestli nemá něco kovového po kapsách. Pípají klíče, mobil, hodinky..

Vozík je celý kovový, musí se tedy jinak. Přijde člověk se speciálním přístrojem, takovou jakoby "kulmou" a objíždí mě - vozíčkáře, i vozík. Tenkrát se tomu přístroji něco za mými zády nezdálo, volali tedy dalšího specialistu. Stály jsme tam "jako na hanbě", odbavení cestující procházeli kolem a my trnuly hrůzou, co se děje. Specialista přišel skoro za půl hodiny a zase mě nějakým přístrojem objížděl. Bylo to dost nervní, za necelou půlhodinu nám odlétalo letadlo do Kyjeva a dál do Thajska a my stále trčely v Praze. Nakonec všichni přivolaní specialisté usoudili, že ty přístroje se málo používají, a tak asi nejsou úplně v pořádku,.. a propustili nás. Odletěly jsme včas. Wow wow wow...


.. a Vídeň, cesta do Ameriky, to bylo poprve..


Ve Vídni, když jsme letěly do Spojených Států, do New Yorku, ... to bylo úplně poprve, kdy jsme někam letěly. Byly jsme samozřejmě ze všeho dost vykulené. Asistent vozíčkáře byl mrňavý černoch, nic jsme mu nerozuměly. Dovedl nás někam, něco řekl a odešel ...

Všude plno lidí a my měly do odletu tři a půl hodiny, co teď. Prošly jsme nervozně obchůdky, které jsou na všech letištích, daly jsme si nervozně kafe a stále koukaly po hodinách ... a po našem malém černochovi.

Jak jsme letištní halu "úplně opuštěné" dvakrát třikrát obešly, našly jsme logicky svůj "gate" - /gejt/, tedy naše odbavovací místo. A když jsme se šťastné radovaly, že jsme to našly samy bez pomoci, a že do té Ameriky odletíme "černoch - nečernoch", ... ten mrňous přišel. Usmíval se, my taky, ale už nebylo co řešit. Převzal si nás jiný asistent. V Americe se nám moc líbilo, cestovaly jsme, studovala jsem ve Virgínii angličtinu, ... tak jsme zůstaly celý rok.

.. i v letadle je WC..

 

V letadlech při dálkových letech je jedno WC označené logem vozíčkáře. Ale není větší, než to pro chodící pasažéry, možná má jen vozíčkář přednost. My to řešíme tak, že prostě málo piju, jen tak zavlažuju ... a WC prostě nepotřebuju. Počkám vždycky až na letiště, tam bývá i sprcha a pohodlí.

Tak cestujte, nebojte se letět na druhý konec světa, dá se to fakt i s vozíkem zvládnout. Šťastnou cestu!

Gallery
Comments