preview

O zemích, lidech a toleranci ...

... a tečou jí slzy


"Proboha Maru, to snad je papež!"

"No, fakt mami, to je papež Jan Pavel II., a jde ke mě...!" - šeptám vzrušeně mamce. A ta drobná shrbená postava stojí najednou u nás, hladí mě něžně po tvářích a ruku mi položí na hlavu. Něco drmolí latinsky, čemuž nerozumím. Je to prý "boží požehnání"...
Mamce podává ruku a ta dojetím neví, že by měla políbit prsten, neví co říct, neví, co se v této situaci říká.., tak poklepe tou nabízenou rukou a šeptá: "Dobrý den, dobrý den ..." - a tečou jí slzy.

Dostávám svatý obrázek, jako ostatní postižení v tom půlkruhu z vozíků a židlí, u bronzového baldachýnu, v Chrámu sv. Petra ve Vatikánu. Neuvěřitelné, emotivní.., slzy tečou všem kolem. Jedeme na jednodenní výlet do Říma, je to fakultativní zájezd naší přímořské dovolené a já /tedy my/ se tam - naprostou náhodou a neplánovaně - setkévám s papežem.


To se stalo před šestnácti lety...


...a od té doby je můj život jeden velký nádherný cestopisný seriál. No a jak se tak mladá, obyčejná a obrnou hodně postižená holka, stala "cestovatelkou na vozíčku"? To jsem si prostě před šestadvaceti lety "pořídila" veselou, prímovou, soucitnou, odvážnou a dostatečně "bláznivou" mámu. To s ní jsem zažila ty neuvěřitelné příhody a viděla ta krásná místa na třech kontinentech světa.


Marilin a Churairat


A bylo mi hlavně dopřáno poznat život lidí s odlišnou mentalitou ze všech koutů světa. Píšu si dnes dopisy a e-maily s kamarády z Virginie, Floridy, Baltimore a Jižní Karolíny ve Spojených Státech, s laskavou Marilin z Filipín, s rodiči mého zesnulého kamaráda Damiena z Francie, s krásnou Naoko z Japonska, se světoběžníkem Markem z Francie, co jinak žije v Austrálii, ale teď právě píše z Jižní Ameriky, či s manželi z Jihoafrické republiky. Taky s holkama Ruti a Adi z Izraele a s laskavou buddhistkou jménem Churairat, učitelkou ekonomie z Bangkoku v Thajsku.


Pryč z českého rybníčku


A jak si tak píšem, díky počítačům, většinou e-maily, tak se stále někoho na něco ptám a dozvídám se věci, co nejsou v žádných knížkách, ani na internetu, .. a to mě moc baví.

Myslím, že je moc užitečné, poznávat jiné kultury, protože člověk se naučí toleranci, soucitu a dostane se trochu z toho "českého rybníčku". Vidí, že všude se žije jinak a napříkad to, co my považujeme za normální, není všude normální. Taky jim všem ráda zodpovídám jejich otázky, píšu jim hlavně o své krásné zemi, o naší historii a hlavně o Praze. To zajímá úplně všechny.


... o dětské mozkové obrně a angličtině


Jmenuji se Marie Harcubová, narodila jsem se v dubnu roku 1984 a všichni mi říkají Maruško. Jsem od narození postižená dětskou mozkovou obrnou, tedy vozíčkářka „na plný úvazek“. Mám chromé nohy, ruce taky, jen levačka trochu funguje. Naučila jsem se už v osmi letech jedním prstem ťukat do počítače a od té doby se tato technika stala mým velkým koníčkem.

Po základce, kde jsem se osm roků učila angličtinu, jsme s mamkou odjely do Anglie, kde byl rok a půl můj bratr Tomáš, a pracoval jako au-pair. Když jsme zjistily, jak se za takovou krátkou dobu naučil tak dobře anglicky, začalo mamce vrtat hlavou, jak by to šlo udělat, abych taky mohla studovat v anglicky mluvící zemi.


... šuby duby Amerika


A podařilo se - odjely jsme do Spojených Států, kde jsem takřka rok studovala v posledním ročníku High School ve Virginii. A navíc zadarmo, protože mi bylo 17 a spadala jsem do povinné školní docházky, která je v USA do 18ti let.

Tady jsem se tedy naučila dobře anglicky, a taky jsme procestovaly kus východního pobřeží Spojených Států. New York, Washingtom, DC., Jižní Karolína, Západní Virginie, Virginie, historický Williamsburg a jiná krásná a zajímavá místa. Další rok pak následovalo studium na Státní jazykové škole v Liberci, to abych nezapoměla a dalších pět let obchodní akademie, kde jsem s jednou dvojkou maturovala.

Gallery
Comments