preview

Indie s vozíkem ... vůbec nejde o bariéry...

Tak jsme si tu Indii zkusily a vyšlo to. Né, že by to bylo úplně bez problémů, ale zvládly jsme to. Výlety po Dillí, nejznámější památky, Lotosový chrám, taky krásnou zachovalou observatoř Jantar Mantar.

Dojely jsme do 200 km vzdáleného města Agra, viděly řeku Jamunu, Červenou pevnost a hlavně překrásný, bílý, z velké lásky postavený - Taj Mahal.

A zajímavost - třetí den jsme zjistily, že v Dillí se sem tam objevují bezbariérové autobusy.

Do taxíků se skládací vozík vejde bez problémů. I rikšu jsme zkusily, to když jsme dojely autem do Agry a přímo k Taj Mahalu auta nesmí. Šlo dojít pěšky, ale nevěděly jsme, jak je to daleko, tak jsme se nasoukaly do rikši, ... pomohl nám jeden mrňavý Ind. Nechaly jsme mu vydělat. Zpátky jsme šly k autu pěšky, né, kvůli těm pár rupkám, ale bylo to jednodušší.

K Taj Mahalu jsou bezbariérové boční nájezdy. V Dillí k Lotosovému chrámu se schody také dají obejít.

Procházky po Dillí jsou trochu náročné hlavně kvůli šílenému dillíjskému provozu. Přecházení křižovatek v době silného provozu /a ten je skoro furt.../, je hodně náročné. Na vyznačeném přechodu rozhodně nemá chodec přednost a musíte si "přejití" vybojovat. Naštěstí jsou indičtí řidiči sice jak šílení, ale na druhou stranu úžasní a nesmírně ohleduplní. Ač to tak původně nevypadá, přejít vás nechají.

Velký problém v Dillí je ukrutný smog. Obrovský, nepředstavitelný a nepopsatelný smog. Úplně jsme se dusily. Smog v Praze je "procházka růžovým sadem", smog v Dillí si nikdo, kdo to nezažil, představit nedokáže. Fakt ne, ... šílený ...

A Indové? ... říkali nám - pozor na Indy! Když se někam chcete doptat, zeptejte se pěti Indů. Když čtyři odpovědi budou souhlasit, možná se dostanete, kam potřebujete. Možná! Měli pravdu.

Každý bílý turista je cílem pro Inda, jak jej obrat. Od Inda v kravatě nečekáte podraz, ... ale děláte chybu. Kravata nekravata, vy máte peníze a on se snaží je z vás dostat. Na našem hotelu byl chlápek, Ind, měl oči blízko u sebe, košili, kravatu a svetr s norským vzorem. Zařizoval taxíky a výlety po Dillí, i mimo. Taková malá cestovka. Chtěly jsme na Taj Mahal a jeho cena začínala na 24 000 rupií.
Řekly jsme, že to je moc, že to v žádném případě. Začal škrtat cosi na papíře a bylo to najednou 17 000 rupií. I to se nám zdálo moc, žádné pětihvězdičkové hotely na oběd /a podobně/ nechceme, najednou to bylo 10 000 rupií. Končili jsme na 7 000 rupií a dohodli jsme se. Nechat Indům vydělat, to jo, potřebují to, ale nesmí nás moc ošidit. Smlouvání je v Indii normální jako v Thajsku, jako v Egyptě, jako i jinde. Čekáte ho na ulici, ve stáncích, v obchůdcích, od chlapa z cestovky jsme to nečekaly...

Taxikáře, který nás celý den vozil po dillíjských památkách, jsme pozvaly na oběd. Samy jsme v jídelníčku docela koukaly na ceny, odvezl nás totiž do "smluvené" drahé restaurace, s přítmím a náladovou hudbou. Až podle účtu jsme zjistily, že si "pacholek" objednal jedno z nejdražších jídel... V Indii si stále musíte dávat pozor.

A to je asi ten největší problém pobytu v Indii - být stále ve střehu. Je to psychicky opravdu hodně náročné. Vydechnete si v recepci hotelu, na pokoji, v hotelové restauraci a třeba v McDonald´s na Connaught Place. Tam v klidu vytáhnete mobil, notebook i peněženku. Jinak jste stále ve střehu...

Comments