preview

Kristýna Křenová: Na vozíku jedu naplno, nerada se vzdávám. Ale vím, že není hanba, říct si o pomoc

(převzato hradec.irozhlas.cz)

Hostem Českého rozhlasu Hradec Králové je Kristýna Křenová, která se ve 12 letech podrobila operaci páteře a skončila na invalidním vozíku. Ovšem o Kristýně se vlastně vůbec nedá mluvit jako o tělesně postižené, protože toho dělá víc než většina zdravých lidí. Má ráda rychlost, hory i oceán a do všeho se vrhá po hlavě. Jako bývalá gymnastka se jen tak něčeho nezalekne.

Jsem moc ráda, že jste přijala pozvání k rozhovoru a chcete inspirovat ostatní, kteří procházejí těžkým zdravotním obdobím. Jste člověk, který se snaží být vždy pozitivní?

Nevím, jestli se snažím, já jsem se tak asi narodila.

Dělala jste gymnastiku, balet, potom lyžování. To přišlo až po události v nemocnici?

Já jsem odmalička milovala lyžování, takže to není tak, že bych byla gymnastka a po úraze se stala lyžařskou. Celou zimu nás táta bral na lyže, tady z Hradce je to docela kousek na hory. A potom to byla pro mne ohromná motivace dostat se z té nemocnice dostat. Věděla jsem, že na lyže půjdu, jakmile budu venku z nemocnice. Říkali, že tak bude trvat, než se šrouby v páteři usadí, a pak budeš moci na lyže. Opravdu jsem tam mířila.

Takže jste jezdila na monoski, tak se říká té jedné lyži?

Ano, říká se tomu monoski. Je to lyže, ve které člověk sedí. Ale jinak to kopíruje úplně normální lyžování.

Vy jste soutěžila ve všech možných disciplínách, Super-G, obří slalom, a byla jste velmi úspěšná. Proč jste skončila?

V českém sportu je to trošku náročné, protože člověk si musí všechno zařizovat sám. Zejména ve sportech, které nejsou úplně výrazné. Platit si úplně kompletně všechno, není tady velká podpora od Svazu. Takže to člověka vyčerpá. A nám se postupně měnil tým, kamarádi odcházeli, přicházeli noví lidé, já už jsem se tam cítila úplně vykořeněná a ještě takové dva roky jsem to táhla jen ze setrvačnosti. Taťka byl rád, že lyžuji a závodím, nechtěla jsem spoustu lidí kolem mě zklamat, že bych z toho odešla. Ale pak jsem přišla na to, že tam není žádná láska k tomu sportu. Už nic nezbylo.

Láska je ve sportu důležitý tahoun. Takže přišlo na řadu surfování?

To se stalo vlastně omylem. Jednoho dne se mi ozval kamarád Míla Berzák, je bez ruky, poznali jsme na nějakých závodech lodí. Říkal, přijeď na Bali, on tam žije a už asi osm let surfuje, přijeď za mnou, já tě surfovat naučím.

Nebála jste se na tom surfu? Sedí na také na něm?

Já na surfu ležím, každý s handicapem to má trošku jinak. Já si na něm třeba i kleknu, když je třeba, hodně se tam pracuje s těžištěm. Opravdu se na tom prkně musí tělem hodně hýbat, ale je to skvělý sport a ohromný relax, pro mě úplný zen.

A co žraloci?

Kdyby se člověk zamýšlel nad vším, co je ve vodě, všechny obludy. Ale nebezpečný může být i nějaký korál, protože když člověk spadne a udeří se hlavou o něco, co ve vodě nevidí, tak to může být fatální. Ale nemá cenu nad tím dumat, protože ráno vás třeba může přejet třeba autobus na přechodu.

Vy jste pozitivní živel. Máte v plánu vyhrát nějaké mistrovství?

Ne, já už nechci vyhrávat nic. Mám plán udržet si lásku k tomu sportu.

Rozhovor pokračuje v odkazu:

https://hradec.rozhlas.cz/kristyna-krenova-na-voziku-jedu-naplno-nerada-se-vzdavam-ale-vim-ze-neni-hanba-8341206

Gallery
Comments