preview

7 čili sedm dní v sedě

„Já bych ho na ten vozík posadil, ať si to zkusí,“ argumentuje mnoho vozíčkářů, když si chtějí vydobýt nějaké výhody. Robert Osman, který se ve své disertační práci ze sociální geografie se šest let zabýval aspekty života pěti osob na elektrických vozících, tuto výzvu vyslyšel a našel v sobě odvahu zažít si to na vlastní kůži. Na sedm dní si od kamarádky vypůjčil elektricky vozík a zkusil si na něm týden aktivně žít. Zažil překonávání bariér, soucitné pohledy, drama při nastupování do dopravních prostředků, trable s cestováním. Ze svého výzkumu si každý den zapisoval své pocity, duševní i fyzické reakce 

 

1. den: Začít!

Byl to dlouhodobě plánovaný a zcela promyšlený krok. Přesto, když jsem měl dnes ráno usednout na vozík, moc se mi nechtělo, začal jsem vymýšlet věci, které bych měl ještě před odjezdem udělat. 

Snídani si každé ráno kupuji až v Bille po cestě do práce. Překvapilo mě, co mi začalo běžet hlavou. Vůbec se mi tam nechtělo. Možná jsem tak nějak podvědomě tušil, že když se do toho obchodu vydám, ucítím, co v této společnosti znamená „nebýt normální“, respektive „být nenormální“. Pár snížených obrubníků, trochu skla, jeden semafor a už jsem vjížděl do Billy. Slečna prodavačka se na mě směje už z dálky. Obyčejně to nedělá, ale není to nepříjemné. Podává mi jednotlivé zboží a pokládá otázku, která se velmi rychle stane leitmotivem celého experimentu: „Co se vám stalo?“ – „Ale nic. To je takový experiment.“ – „S tímhle se neexperimentuje“, odvětí prodavačka. Proměna situace byla extrémní. Pokud se na mě předtím usmívala a podávala mi jednotlivé věci, po této minikonverzaci je jen stroze pokládala na pult. 

Něco se stalo, nějak se mi podařilo porušit pravidla hry, překročit nějakou hranici.

 

2. den: Sedět

Jedním z mých cílů, který jsem si tak nějak vnitřně stanovil, je sledovat chování vlastního těla. Začíná to honosně, ale vlastně jde primárně o zpocenou „prdel“, záda a všechny části těla, kterými se dotýkám vozíku, kontinuální pocit „zaražených prdů“, opuchlé nohy, močení vsedě, jídlo z dálky, dívání se do země atp. (…) Jedna kamarádka mě v poledne vyzvedla na oběd. Šelepka je má oblíbená restaurace a asi by se dalo říct, že jsem tam štamgastem. Pointa celého oběda přišla až na samém konci. Když už jsme odcházeli, obrátil se na mě číšník: „Co se vám stalo?“ – „To je dlouhý příběh,“ odpověděl jsem. „Já si vás pamatuju, jak jste sem vždycky chodil na pivko.“ Co mi na této konverzaci přijde důležité, je jeho reakce. Jako by mi říkal, že vše už je ztraceno, už lze jenom vzpomínat, budoucnost už žádná neexistuje, už ani na pivko nebudu moct chodit.

 

3. den: Dojet a „nepochcat se“ 

Je docela zajímavé sledovat, jak jsem si nastavil hranice této „hry“. Jedna z variant byla zkusit to úplně se vším všudy, ale ta by si vyžádala každodenní asistenci, půjčení zvedáku a výraznější úpravy bytu. Když jsem šel doma na záchod, postavil jsem se, protože jinak to prostě nešlo.

Nicméně představa postavení se na nohy někde na veřejnosti mě postupně začala děsit. Přišlo mi, že je to něco nepřístojného, dokonce vulgárního. Kdyby mě někdo viděl zvedat se z vozíku, cítil bych se nepříjemně, obnaženě, svlečeně. Jako by mi všichni nepřímo říkali: „Sedíš, tak seď!“

Hlavní limitem života v takto vymezených hranicích se tedy stala toaleta. Pokud vyrazíte někam ven, do parku nebo třeba i do hospody, pravděpodobnost výskytu bezbariérové toalety hraničí téměř s nulou. Dát si pivo mimo kancelář či domov tudíž představuje noční můru.

Tak co s tím? Nebudu chodit ven? Nebo nebudu pít pivo? To asi ne. Dneska v Lužánkách jsem si od jednoho stále sedícího kamaráda půjčil bažanta i s asistentem a použil jím osvědčené místo ve křoví.

Vyčůrat se vsedě v parku do úzkého plastového hrdla a ještě při tom nezávazně konverzovat s asistentem stojícím za mými zády se ukázalo jako poměrně netriviální.


Celý text čítající 40 stránek o neobvyklém zážitku je  zpřístupněn na webu Vozíčkáře

Zdroj: http://vozickar.com/7-cili-sedm-dni-v-sede/

Comments